Monday připomíná Měsíc, Saturday dodnes nese Saturna. Anglické názvy dnů uchovávají starou astrologickou mapu nebes: každému dni připadlo jedno ze sedmi tradičních nebeských těles. Když si do anglického kalendáře zapisujete pondělní poradu a sobotní výlet, používáte dědictví planetárního týdne. Jen mezi Měsícem a Saturnem cestou potkáte několik germánských bohů.
Sedm planet včetně Slunce a Měsíce
Ve starověkém pojetí patřily mezi planety také Slunce a Měsíc. Slovo planeta vychází z představy putujícího nebeského tělesa: na rozdíl od stálic měnilo své místo vůči hvězdnému pozadí. Tehdejší soupis proto tvořily Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.
Právě tuto sedmici zná tradiční astrologie. Slunce a Měsíc zároveň označuje jako světla. Když tedy v astrologickém textu narazíte na „sedm tradičních planet“, Slunce ani Luna se do seznamu nezatoulaly omylem. Patří do něj od začátku.
Planetární týden přidělil každému dni jednoho z těchto nebeských vládců. V pořadí od neděle následují Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn. Angličtina část jejich jmen ponechala dobře čitelnou, zbytek převlékla do místní mytologie.
Římané planetární týden rozšířili
Výzkumný projekt University College London sleduje planetární sedmidenní týden v římském prostředí od druhé poloviny prvního století před naším letopočtem. Do čtvrtého století našeho letopočtu se sedmidenní rytmus rozšířil napříč Římskou říší. Římský svět mu dal rozsáhlé území, po kterém mohl putovat spolu s jazyky a zvyky.
Historie týdne však vede více cestami. Vedle planetární tradice existovala biblická tradice sedmidenního cyklu se sabatem. UCL obě linie rozlišuje. Římanům tak patří zásadní místo v šíření planetárního týdne, nikoli výhradní autorství samotného sedmidenního rytmu.
Pro čtenáře astrologie je podstatný právě planetární proud: přenesl uspořádání nebes do běžného počítání času. Jména nebeských těles se zabydlela mezi nákupy, cestami a pracovními povinnostmi.
Cassius Dio vysvětloval pořadí pomocí nebeských sfér
Římský historik Cassius Dio popisuje zvyk přiřazovat dny sedmi planetám a vysvětluje jejich sled pomocí tehdejšího uspořádání nebeských sfér. V jeho podání spolu pořadí dnů a stavba nebes přímo souvisejí.
To je důležitý detail. Planetární jména tvořila součást systému, který spojoval čas na zemi s řádem oblohy. Dnešní kalendář z něj zachoval hlavně názvy. Původní souvislost už při vyslovení slova Monday obvykle neslyšíme.
Mars dostal jméno Týr, Jupiter se změnil v Thóra
Při přenosu do germánských jazyků dostala část římských bohů místní protějšky. Planetární kostra týdne zůstala, jména se vyměnila. Anglický týden tak uchovává tuto řadu:
- Sunday: den Slunce.
- Monday: den Měsíce.
- Tuesday: den Týra, ve staroanglické podobě Tíwa, který zaujal místo Marta.
- Wednesday: den Wodena, příbuzného severskému Ódinovi, na místě Merkura.
- Thursday: den Thóra na místě Jupitera.
- Friday: den Frigg na místě Venuše.
- Saturday: den Saturna, jehož římské jméno v angličtině zůstalo.
Románské jazyky nechávají římskou stopu čitelnější. Francouzské mardi, mercredi, jeudi a vendredi připomínají Marta, Merkura, Jupitera a Venuši. Stejné místo v týdnu, jiná jazyková vrstva.
Friday patří Frigg, Mittwoch středu týdne
U pátku stojí za pozornost přesné jméno bohyně. Staroanglický slovník Bosworth–Toller dokládá výraz Frig-dæg, vykládá jej jako den Frigy a vztahuje ho k latinskému dies Veneris, dni Venuše. Frigg a Freyu proto v tomto příběhu nesléváme do jedné postavy.
Ani evropské jazyky ovšem nezachovaly celý planetární seznam stejně. Německé Mittwoch jednoduše znamená střed týdne. Tam, kde angličtina připomíná Wodena a přes něj Merkura, němčina sděluje polohu dne v kalendáři. Obyčejný pohled do vícejazyčného diáře tak odhalí, která stará jména přežila a kde je vystřídal jiný způsob pojmenování.
Zdroje
Článek prošel redakční kontrolou
Tento článek prošel kontrolou věcné správnosti, jazykové kvality a dodržování redakčních standardů.
Viktor, Virtuální astrolog