Stejný popis, vlastní jméno
Na listu bylo jejich jméno a pod ním osobnostní popis, který měl vycházet z vyplněného dotazníku. Studenti tedy měli důvod očekávat, že čtou něco připraveného právě pro ně. Jenže každý dostal totožný text. Lišilo se jméno, nikoli charakteristika.
To je jádro pokusu psychologa Bertrama R. Forera, jehož zpráva vyšla v lednu 1949. Tento údaj označuje vydání odborného článku, ne přesné datum samotného pokusu. Příběh je zajímavý i bez pozdějších zkratek: stejná slova dokázala u různých lidí vyvolat pocit osobní výstižnosti.
Jak je to možné? Mezi větou na papíře a dojmem „tohle jsem já“ stojí ještě něco podstatného: vlastní zkušenost čtenáře. Obecné sdělení může dostat velmi konkrétní obsah, jakmile si k němu člověk přiřadí své vztahy, rozhodnutí nebo každodenní rozpory.
Co se ve třídě skutečně odehrálo
Forerův postup měl několik kroků. V jeho kurzu úvodní psychologie vyplnilo 39 studentů dotazník nazvaný Diagnostic Interest Blank. Bylo jim řečeno, že na základě odpovědí dostanou stručný osobnostní popis.
O týden později obdrželi text se 13 výroky, každý opatřený svým jménem. Nejprve hodnotili dotazník a výsledný popis na škále od nuly do pěti. Následně se vyjadřovali také k jednotlivým výrokům.
Původní tabulka uvádí toto hodnocení celkového popisu:
- jeden student udělil známku 2;
- čtyři studenti známku 3;
- osmnáct studentů známku 4;
- šestnáct studentů známku 5.
Přijetí bylo vysoké, ale nebylo jednotné. To je důležitý detail: nešlo o situaci, v níž by každý člověk reagoval naprosto stejně. Totožný text dostal různá hodnocení, přestože byl všem předložen za stejných základních podmínek.
Překvapení pokusu tedy nespočívá v tom, že by všichni studenti měli stejnou osobnost. Spočívá v tom, že řada z nich považovala společný popis za výstižnou charakteristiku sebe sama.
Jak se obecné stává osobním
Pro přijímání vágních, nejednoznačných a obecných výroků jako popisu vlastní jedinečné osobnosti se používá označení Barnumův efekt. Tak jej vymezují také D. H. Dickson a I. W. Kelly v přehledu odborné literatury z roku 1985.
Jejich přehled spojuje míru přijetí mimo jiné s tím, nakolik popis člověku připadá osobně relevantní a jak příznivě vyznívá. Zabývá se také možností, že některé formulace poskytují prostor pro vlastní interpretaci. Nejde však o návod, podle kterého by za všech okolností reagoval každý stejně.
Jedna věta, různé situace
Zkusme si to přiblížit na nově vytvořeném redakčním příkladu, nikoli na citaci z Forerova pokusu: „Záleží vám na dobrých vztazích, ale někdy potřebujete prostor jen pro sebe.“
Jeden člověk si vybaví návštěvu, kterou po náročném týdnu odmítl. Jiný odpoledne, kdy nechal telefon stranou. Další pomyslí na společné bydlení a potřebu chvíle o samotě. Věta žádnou z těchto situací nejmenuje. Konkrétní podobu jí dává až čtenář.
Právě tady se snadno potkají dvě odlišné věci: obecnost formulace a opravdovost osobní vzpomínky. Vzpomínka může být přesná, důležitá a nezaměnitelně vlastní. Samotná věta přitom může stejně dobře oslovit někoho dalšího, kdo si pod ní představí něco úplně jiného.
Pocit rozpoznání proto nemusí být vymyšlený. Jen z něj ještě neplyne, že použitá slova vystihují výhradně jednoho člověka.
Proč v příběhu figurují astrologické formulace
Forer v poznámce ke své práci uvedl, že výroky převzal převážně z běžně prodávané astrologické knihy. Tento detail k příběhu patří, ale je potřeba jej vyprávět spolu s tím, jak byl text studentům předložen.
Nedostali jej jako svůj horoskop. Dostali jej jako osobnostní popis údajně vytvořený z odpovědí v dotazníku. Původ formulací a zadání experimentu tedy nejsou totéž.
Když se tyto dvě roviny sloučí, snadno vznikne jiný příběh, než jaký původní práce popisuje. Ve třídě šlo o přijetí společného textu, který měl působit individuálně díky slibovanému vyhodnocení odpovědí a vlastnímu jménu na listu.
Pokus také nesledoval důvody, proč lidé čtou horoskopy. Nevypovídá proto o motivaci každého jejich čtenáře. Pro porozumění této konkrétní situaci stačí zůstat u otázky, co studenti dostali, co o původu popisu věděli a jak jej hodnotili.
Výstižné nemusí znamenat jedinečné
Dickson a Kelly ve svém přehledu odmítají jednoduché vysvětlení, podle něhož lidé přijímají obecné výroky pouze z důvěřivosti nebo kvůli nedostatku sebepoznání. Některé výroky jejich zkušenosti skutečně odpovídají. Důležité je rozlišit tuto shodu od jedinečnosti popisu.
Pomoci mohou dvě krátké otázky. Co přesně mi tato věta připomíná? A potom: Je tato konkrétní zkušenost už ve větě, nebo ji do ní přináším já? První otázka ponechává prostor osobnímu významu. Druhá zpřesňuje, kolik detailů skutečně obsahuje samotný text.
Forerův závěr mířil k podobnému rozlišení: osobní souhlas s popisem není totéž jako ověření nástroje, který jej údajně vytvořil. Výrok může působit výstižně, aniž by tím bylo potvrzeno, že vznikl individuálním vyhodnocením odpovědí.
Na čtenářově zážitku to nemusí nic zesměšňovat ani znehodnocovat. „Poznávám se v tom“ může být pravdivá zpráva o setkání slov s vlastní zkušeností. „Tato slova popisují jedinečně právě mě“ je ale jiné tvrzení. Příběh Forerovy třídy je pozvánkou všimnout si rozdílu mezi nimi.
